REFERENCE

Jan je terapeut, který je nohama na zemi, se zkušenostmi, nadhledem, širším vnímáním a svým rozsahem je schopen obsáhnout a rozklíčovat příčinu obtíží a účinně člověku pomocí s obtížemi, se kterými si člověk sám neví rady.

Pana doktora Voženílka jsem poprvé zkontaktovala, když už jsem moc nevěděla, kudy kam. Zažívala jsem dost nepříjemné stavy, úzkosti, bylo mi několik měsíců duševně nedobře.
Po každém sezení se mi neskutečně ulevilo. Nepříjemné stavy se ještě nějakou dobu vracely, ale pokaždé s menší intenzitou. A teď, o rok později, už si téměř nedokážu představit, jaké to bylo.
Dobře, tohle zní jak nějaká reklama na zázračný všelék, a tak to rozhodně vyznít nemá. Je to práce. Na sobě, v sobě, se sebou. Ani ne nijak tvrdá, naopak naprosto nenásilná, jemná.
Co mi připadá důležité je, že vám pan doktor ukáže, jakou cestou pomoct sám sobě a hlavně, že to opravdu jde. Je tu pro vás. Poskytuje bezpečný prostor. Pokud jste téhle cestě otevřeni, rozhodně ji aspoň zkuste. Sami uvidíte.

Julie

 

Poděkovaní panu doktorovi – Honzovi,

rádi bychom se podělili o své zkušenosti s panem doktorem Janem Voženílkem a přispěli tak k tomu, aby i ostatní „pacienti“ (spíše ale partneři), kteří hledají svou cestu ke zdraví, měli možnost ji zkusit, najít.

O naší dcerku Simonku se snažíme již od prenatálního věku pečovat relaxační hudbou, bylinkami, otužováním, pokud možno bez chemie, jak se dnes říká alternativně . Asi i díky tomu, kromě neštovic (3 dny v posteli) nebyla do cca 6 let vůbec nemocná. Jediné co nás trápilo byl 2-3 roky trvající ekzém, který se s měnicí intenzitou objevoval na všech končetinách. Ať jsme mazali čímkoliv (kortikoidy jsme nechtěli..), ať jsme jezdili k moři, nic nepomáhalo. Spíše se vše zhoršovalo a to až do krvavých prasklin. Po několika setkáních/meditacích nás rodičů s panem doktorem, se vše - přes počáteční zhoršení - povedlo úspěšně odstranit .

A tak aktuálně máme jediný „problém“…, jak vše věrohodně vysvětlit našemu dědovi a babičce.

Už na počátku našeho setkávání s panem doktorem se divili tomu, proč se pan doktor cca hodinu vždy věnuje jednomu z nás rodičů, zatím co „pacient“ - Simča s druhým rodičem se jdou projít.

Když jsme po cca ½ roce řešili jejich otázku: „kde je ten ekzém???“ odpověděli jsme, že vše se povedlo odstranit meditací + trochou homeopatie. Toto však od nich nebylo vůbec přijato, navíc s podezřením, že si z nich v podstatě děláme srandu…

Ale tento náš problém se dá rozhodně vydržet , určitě líp než nepříjemný ekzém.

Ostatně, ani my všemu nerozumíme, stačí nám výsledek a ten je rozhodně kladný pro nás všechny .

A jak se říká: „kdo nevěří, ať tam běží… pokud, ale uvěřit chce, že ?

Jsem realisti a tak víme, že na všem musíme nadále pravidelně „pracovat“.

Nejúčinnější a zároveň nejlevnější je vždy prevence.

A tak se rádi budeme s panem doktorem scházet cca 2x ročně, tak jako ostatně chodíme k zubaři, s autem do servisu a podobně…

Jsme realisti a tak víme, že i tak nás může překvapit nějaký zdravotní problém, ale rozhodně chceme mít ten dobrý pocit, že jsme pro to udělali co šlo.

Tím spíš, když metody pana doktora, jsou více než příjemné, bez vedlejších účinků, ba přímo

povznášející.

V podstatě se dá říct, že hlavní metodou léčby pana doktora je láska a ta je hodně vzácná, že?

Však zkuste a uvidíte/ucítíte .

 

Exém jsem měla 35 let. Když si mě mamka odnášela z porodnice, doktorka jí řekla, že budu mít celý život problémy s kůží... není známo, jak na to přišla, ale každopádně jsem měla neustále menší nebo větší exém. Jako mrňous spíš na těle, v létě horší, v zimě menší, když jsem se zapotila, když jsem měla oblečení ze špatného materiálu, když jsem promrzla, když mamka zapomněla prádlo vymáchat třikrát, když jsem se vyválela v trávě... Později se mi držel hlavně na rukách. Na dlaních a mezi prsty. Dělaly se mi mokvající svědivé puchýře. Svědily strašně a jediná pomoc byla rozdrbat kůži do krve - bolest byla snesitelnější než svědění. Pak to zaschlo a pod tenoučkou vrstvou nové kůže to začalo znovu mokvat a svědit. Furt dokola. Testy u kožní lékařky ukázaly alergii na formaldehyd, chlor a některé potraviny. Stále jsem se mazala mastmi s kortikoidy. Můj stav zhoršovalo téměř vše, mytí nádobí, čištění zeleniny, na jakoukoli práci v domácnosti jsem používala gumové rukavice, ale jejich vnitřek mě dráždil taky. Vlasy mi musel mýt manžel, ruce jsem si myla většinou jen vodou, ale i tak to bolelo. Když byly naše děti malinké a stále něčím upatlané, bylo to fakt nanic. Když nastoupila starší dcera do první třídy, přidala se ještě lupénka. Tou dobou se ke mě začal dostávat názor, že lupénka, exém a vlastně asi všechny nemoci vycházejí z psychiky. Takže jsem neustále hloubala, v čem by mohl být v mém životě problém - mám hodnýho a zábavnýho muže, zdravé děti, zajímavou práci, bezva rodinu, kamarády - žiju spokojený, ne-li šťastný život. Proč? Každopádně lékařská péče ani lázně nepomohly a pak mi kamarádi poradili jít pro pomoc do Afortunady. Objednala jsem se (spíš abych zkusila všechno, než s vírou v uzdravení). Z první návštěvy jsem jela s pocitem ohromné úlevy. Ne, že bych neměla exém, ale zdálo se mi hrozně krásně na světě, cítila jsem se uvolněná, jako by ze mě spadly okovy, o kterých jsem ale vůbec nevěděla, dokud nezmizely. V ordinaci mi bylo vždycky příjemně, odjížděla jsem v dobrém rozpoložení, s rukama se zatím nic moc nedělo .  A tak jsme přitvrdili, začala jsem jezdit asi tak každých 14 dní. A pomalu se začaly dít věci, začalo to mizet. Než mě začala Zuzi léčit, netušila jsem, jak moc jsem ustaraná, stažená a svázaná. Nechápu, jak je možné, že jsem si nevšimla, že mi je blbě - až když se mi ulevilo. Postupně se z bolavých rukou stal jen zlej sen. Dneska si na to vzpomenu jen výjimečně, třeba když loupu brambory nebo myju okna a dojde mi, že to nebolí. Léčba trvala necelý rok a zdravou kůži mám už asi 3 roky. Ale mnohem důležitější než zdravé ruce pro mě je, že jsem mnohem spokojenější a vyrovnanější.